25. května 2016

ZE ŽIVOTA KANCELÁŘSKÉ KRYSY #2


Den jako každý jiný. Ráno jdete celkem nadšený do práce. Máte dobrou náladu, ale samozřejmě nějak zvlášť to nepřeháníte. Dorazíte do kanceláře, sednete si na židli a do očí vás praští ty dva obří spisy. Odvolání, který dneska ale už určitě musíte zpracovat a odeslat, protože se lhůtama je to na doraz. A dobrá nálada je pryč. Snídáte, nasraný, pijete čaj, nasraný, pouštíte počítač, nasraný, rovnáte si věci na stole, nasraný. Protože jediný co u toho všeho děláte je, že pořád koukáte na ty dva tlustý spisy a jste prostě nasraný. Jako kancelářský kryse vám ani tak nevadí, že si vedení každou chvíli vymejšlí nějaký blbosti, nevadí vám, že se musíte hádat s protivným klientem, ale zpracovat odvolání, je snad to nejhorší ze všeho, co musíte dělat. Vždycky to zabere celej den, musíte kopírovat, popisovat, kontrolovat, číst, psát dopis dlouhej jak tejden, kterej stejně nikdo nečte. Takže když to ten celej den děláte, neustále myslíte na to, že vlastně děláte úplně zbytečnou práci. Ano, někde ve skrytu duše vás hřeje pocit, že občas, ale opravdu jen občas tím můžete někomu pomoct. Jenže to je asi tak všechno.
Než zpracujete první spis a napíšete ty litanie trvá to asi tak tři hodiny. Musíte psát průvodní dopis, kopírovat celej spis, dát spis dohromady, očíslovat ho. Musíte ten spis označit úplně jinak než ho máte, protože před měsícem to takhle bylo ještě dobře, ale před tejdnem si vedení vymyslelo novej spisovej řád, takže musíte celý značení spisu překopat. No a tak to jako blbci děláte, protože co jinýho vám zbejvá. První spis máte skoro za sebou, třikrát hurá. Po takový dřině to chce oddech, takže se dojdete vyčůrat, dáte si kafe a svačinku a jdete dát s holkama ven cigáro. Vy samozřejmě nekouříte, ale to ještě neznamená, že se nemůžete jít vyvětrat na čerstvej vzduch. No, moc čerstvej není, protože dejcháte ten kouř, ale čert to vem, hlavně, že se můžete trochu projít, odpočinout a nemusíte furt dřepět na prdeli. 

A po pauze následuje práce na druhým spisu, děláte to úplně stejně - nasraně. Navíc se na to potřebujete fakt soustředit, jenže v malým krcálku, kde je vás pět a klienti neustále strkaj nos do dveří nebo kolegyně řeší nějaký problémy, to fakt nejde. A tak když odbimbaji jedenáct, radši jdete na oběd a vyvětrat se ven. Cestou po městě si nenápadně namasírujete půlky, protože po tom sezení na židli, která se asi za chvíli rozpadne, máte zadek úplně placatej. A tak doufám, že mojí nenápadnou masáž zadku nezachytí kamerovej systém. A i kdyby, ať si myslej, co chtěj, aspoň se pobavěj.

Po obědě se snažím dodělat druhej spis, abych to stihla do pošty. Kolegyně co dělá poštu nám ještě volá, že poštu potřebuje dřív, protože potřebuje jít dřív domů. Polije mě horko a tak se snažim dodělat to co nejdřív. Už mám všechno hotový a chystám se na podpisy k vedoucí, ale v tom se rozrazí dveře a kolegyně řve: "EVAKUACE"... . Tak na ní hledím a říkám: "A to jako fakt nebo to je zase jenom cvičná." A ona: "Prostě evakuace, máme se rychle sbalit a jít ven." No z jejího popisu teda fakt nechápu, jestli to je zase fejk nebo se fakt něco děje, tak popadám všechny svoje důležitý věci a jdu ven. Při tom nadávám co si to zase vymysleli, když musím rychle na ty podpisy, abych mohla ty blbý odvolačky poslat pryč. A tak se celej ten náš ústav sejde před budovou a vedoucí nám říká, že tam musíme chvíli vydržet, že je to cvičný. To jsem nasraná ještě víc, protože minule se na to naše vedoucí vyprdla a normálně jenom napsala, že jsme evakuaci provedli, že jsme byli rychlý a tak. A teď v tu nejmíň vhodnou dobu, nás ona nutí, abysme jak blbci stáli venku a zdržuje nás od naší práce. Koukám na holky opodál jak kouří a smějou se, závidim jim jejich klid a říkám si, že oni dneska určitě neměli nic důležitýho do pošty, tak to se jim to směje. Vedoucí volá ředitel z kraje, ona sděluje, že jsme venku a čekáme, položí telefon. Celá vytočená se ptám: "Tak co, už můžeme dovnitř?" A ona na to: "No, dostali jsme doporučení, abysme zůstali venku ještě aspoň deset minut." Moje rozhořčení dosahuje vrcholu a já řikám, že jdu dovnitř, abych stihla tu poštu. Tak náš kancl jde zpátky a ostatní furt stepujou venku. Takže musím ještě těch přinejmenším deset minut počkat, až se vedoucí vrátí do kanceláře, aby mi to podepsala. Nakonec mi všechno podepíše a já to celá upocená, nasraná a unavená dávám kolegyni do pošty. 

Když přijdu do naší kanceláře říkám, že dneska to bylo fakt náročný a že jdu radši domů. A tak se sbalím a vycházím směr domov. Dejchám čerstvej vzduch, masíruju si zadek a házím celej ten dnešní den za hlavu.


Přeji vám všem příjemnější pracovní dny.
Vaše Kancelářská krysa



2 komentáře

  1. Znám takové dny či spíše práce. Vždycky si říkám oooo bože, proč to musím dělat. Kdo to tak blbě vymyslel. Proč jsem to dostal na krk zase já. Co se dá dělat, nakonec se to nějak udělá. A hlavně sláva dnům kdy mohu dělat co mě fakt baví a o čem si myslím, že má smysl.

    OdpovědětVymazat
  2. Přesně tak, někdo to tak "chytře" vymyslí a my to pak musíme dělat. Ale taky se vždycky těším na dny, kdy se můžu věnovat tomu co mě opravdu baví, třeba tomuhle, psaní a kreslení ;D jinak děkuji za přečtení ;)

    OdpovědětVymazat

© Barbora Soul
Maira Gall