20. února 2016

Příběh o lese a vyčištění hlavy


Miluju přírodu a vše co se v ní skrývá. Miluju louky, lesy, pole, hory, skály, údolí, rybníky, řeky. Miluju stromy, keře, květiny, když rostou, kvetou, voní. Miluju, když se procházím lesem a slyším datla ťukat do stromu a slyším zpívat ptáky. Ráda vidím, jak rostou borůvky na keřích nebo jak po dešti vyrazí houby. A já všechno můžu pozorovat, čichat vůni jehličí, sledovat veverky, jak se honí po stromech a užívat si to.

A právě toho krásného slunečného dne jsem se procházela lesem, kousek za naším městečkem. Už delší dobu jsem cítila, že potřebuju pauzu, odpočinout si. Od práce, rodiny, denního stereotypu typu do práce z práce. Chtěla jsem být jen sama v přírodě a vyčistit si hlavu. Vzala jsem si tedy dovolenou, do batůžku sbalila pár věcí a vyrazila na túru do přírody. Vyšla jsem dopoledne, slunce se právě začalo zvedat nad horizont a já šla přes celé město až k lesu. Potkávala jsem spoustu lidí a viděla ten známý stereotyp našeho města. Dvě babičky stojící uprostřed chodníku, naříkající na své zdraví, pána, který chodil každý den pro rohlíky i dalšího pána, který venčil svého malého pejska. A tak, když jsem dorazila za město a stála před lesem, byla jsem ráda, že to všechno můžu nechat za sebou.

Vstoupila jsem tedy do lesa a šla. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Koukala jsem na stromy, na to, jestli náhodou někde nezahlídnu veverku nebo datla. Lehce foukal větřík a listy stromů vydávaly uklidňující zvuk. Občas mi nad hlavou přeletěl nějaký ptáček, zašvitořil a pak se honil s jiným ptáčkem a švitořili, létali jako pobláznění a hráli si. Už jsem urazila docela dlouhou cestu a tak jsem si řekla, že si odpočinu. Zastavila jsem se vedle keříku s lesníma jahodama, hodila na zem mikinu, sundala batoh ze zad a sedla jsem si. Uzobávala jsem ty slaďounké jahody a čichala vůni lesa, vůni kůry stromů, vůni jehličí. Lehla jsem si potom na záda a koukala přes koruny stromů na nebe. Bylo čistě modré, bez mráčků a přes stromy svítily sluneční paprsky. Lehla jsem si tak, aby mi slunce svítilo na tváře a vnímala jsem světlo, teplo a energii. Byl to úžasný pocit, snažila jsem se na nic nemyslet, jen si užívat ten klid. Občas mi hlavou proletěla nějaká myšlenka, ale snažila jsem se na ní nesoustředit a nechat jí odfouknout pryč. A bylo to fajn.

„Dobrý den,“ řekl nějaký hrubý mužský hlas. Pomalu jsem se zvedla a párkrát zamrkala, abych se rozkoukala. Viděla jsem staršího pána s hůlkou v ruce, který se na mě smál.
„Dobrý den,“ odpověděla jsem trochu nepříjemným hlasem, protože jsem byla naštvaná. Vyrazila jsem do lesa, abych si odpočinula od lidí, a potkám člověka.
„Co tady děláte slečno takhle sama?“ řekl a usmál se na mě.
To jsem se trochu začala bát a už jsem si představovala nejhorší scénáře, jak mě holí praští po hlavě.
„Jsem tu jen na procházce,“ odpověděla jsem stroze. Bylo to zvláštní, koukal na mě, jakoby viděl skrz mě, jakoby viděl do mojí duše.
„Já taky, dneska je krásné počasí a tak jsem se rozhodl, že si udělám menší procházku po lese a načerpám aspoň trochu energie,“ řekl.
„Jojo, já taky, dneska je nádherně.“ Postupně jsem se uvolňovala. Pán vypadal sympaticky a nezdálo se, že by mi chtěl něco udělat.
„Můžu se k Vám posadit slečno? Rád bych trošku posvačil,“ řekl a už si sedal na zem.
„Jo, jo,“ špitla jsem.
Rozepnul batoh a vytáhl z něho misku s ovocem a chleba se sýrem a šunkou.
„Chcete si taky zobnout?“ zeptal se.
„Ne, ne, to je dobrý,“ řekla jsem, ale sliny se mi sbíhaly.
„Ale jen si dejte, je toho dost pro oba,“ usmál se na mě.
A tak jsem shodila ostych a začala jíst s ním.
„To jste si připravoval sám tuhle svačinu?“
„Ne, ne, to mi připravila moje paní, je moc hodná. Vždycky mi na moje lesní procházky připraví nějakou dobrou svačinku.“
„A proč nechodíte do lesa spolu?“ zeptala jsem se.
„To víte, ona moc na procházky není, ale já jsem docela rád, aspoň mám čas jen pro sebe, můžu čerpat energii a krásně si odpočinout,“ řekl a šibalsky se usmíval.
„Tak to vás naprosto chápu, já taky chodím do lesa nejradši sama, abych si vyčistila hlavu.“
„Ano, ono je to někdy potřeba. Člověk si aspoň uspořádá myšlenky a má čas věnovat se chvíli sobě.“
„Přesně, mě sem dneska přivedlo to, že mám hlavu přecpanou tolika věcma, myšlenkama. Ráda bych se v budoucnu ubírala jiným směrem, a proto teď zkouším nové věci, jenže mě teď baví tolik věcí a tolik věcí dělám, že už jsem z toho děsně vyčerpaná a nemám na to ani tolik času a tak jsem tady, abych si to nějak srovnala.“ Úplně jsem to na něj vychrlila, až jsem se divila, jak jsem byla k cizímu člověku takhle otevřená. Ale on mi ani tak cizí nepřišel. Působil na mě tak mile, jako někdo koho jsem znala už léta.
„To tak vypadá, že jste si toho na sebe slečno naložila moc a teď nevíte kudy kam.“
„Přesně tak,“ řekla jsem a zoufale se usmála.
„Víte slečno, tenhle život je moc krásný než aby se člověk něčím stresoval. Nechte vše plynout, dělejte to, co vás baví s láskou a radostí a netlačte na pilu. Vždyť před sebou máte ještě spoustu času, abyste to všechno objevila, a když budete tomu všemu otevřená a s otevřeným srdcem budete vše přijímat, to co má do vašeho života přijít do něj přijde a s pozitivní myslí a pokorou si to všechno budete užívat a určitě v tom rozpoznáte směr, tu cestu, kterou se máte ubírat.“
Usmívala jsem se od ucha k uchu, bylo tak hezké si něco tak milého a pravdivého poslechnout.
„Mám v plánu jít dolů k rybníku, nechcete jít se mnou?“ zeptal se.
„Ano ráda, taky jsem tam měla namířeno.“
A tak jsme vstali a vyšli jsme. Po cestě nám zpívali ptáci a foukal větřík. Skoro celou dobu jsme mlčeli, ale mě to tak vyhovovalo a myslím, že jemu taky. Jako bysme každý šel sám, ale přitom spolu. Měla jsem pocit, jakoby na mě vysílal velkou spoustu energie, která mě celou zaplavovala a já se cítila moc dobře.

Když jsme dorazili k rybníku, chvilku jsme se kochali přírodou a potom jsme se rozloučili. Cestou zpátky jsem hodně přemýšlela o tom, co mi říkal. S pozitivní myslí a čistou hlavou jsem pak vyšla z lesa a s novým úhlem pohledu jsem se zase zapojila do reality všedních dní.

2 komentáře

  1. Opravdu hezky píšeš, ten příběh s pánem se mi moc líbí. Takového člověka potkat v těžkých chvílích je dar. Moc příjemný blog :)

    OdpovědětVymazat
  2. Jééé to je můj první komentář :D Strašně moc děkuju. Moc mě těší, že se ti líbí můj blog :)

    OdpovědětVymazat

© Barbora Soul
Maira Gall