25. července 2016

CO MILUJU NA LÉTĚ


Je léto a já všechno v p**** mám, tadadam tamtamtam. Tak tuhle písničku slyším v poslední době pořád. Hrajou jí všude na rádiích a dost se mi vryla pod kůži. I přesto, že se fakt snažím mít všechno v p**** a užívat si léto, vždycky to prostě nejde. Ale nechci tu rozebírat ty negativní stránky léta. Třeba to, že fakt nesnáším vedro, kdy nemůžu dýchat, potím se, všechno se na mě lepí. Nebo to, že musím v tý výhni sedět celý den v práci, kde se fakt nedá vyvětrat. Nebo třeba to, že v létě úplně ztrácím apetit, protože z toho vedra nemám na nic chuť než na led. Jelikož chci ale v tomhle článku vyzdvihnou to, co na létě miluju, pojďme obrátit list.

Asi nejvíc miluju nádherný večerní oblohy. Jsou tak překrásný. Sluníčko se pomalu posouvá za horizont, nejdřív je žluté a obloha kolem modrá, občas někde nějaký mráček. Jak jde dál, obloha se začíná zbarvovat do oranžova, skoro až do červena. Někdy jde ale taky spíš do fialovorůžova a to je nádhera. Baví mě, jen tak sedět, nasávat vůni letního vzduchu a pozorovat ty krásný barvy. 
Skvělý je pozorovat tu proměnu někde na kopci, kde je to krásně vidět. Třeba na naší zahrádce. Tam to taky miluju. Můžu si tam lehnout na lehátko a pozorovat přírodu. Koukat na nebe, na ptáky, na vosy a včely, koukat na všechny ty barevné kytičky, chodit a ujídat jahody, maliny, borůvky nebo taky rybíz a třešně. Nejlepší je sbírat všechno rovnou do pusy a vnímat to všema smyslama, pohledem, čichem, hmatem, chutí. Je to zážitek, je to spojení s přírodou a je to umění být tady a teď. A to, co už se nevejde do pusy, tak natrhám, vezmu domů a část zamrazím, z něčeho udělám marmelády a ze zbytku koláče. A výborný jsou třeba vajíčka s čerstvou petrželkou nebo chleba s máslem a s pažitkou. Bože můj, to mi bude zase v zimě strašně chybět. 

Grilovačky jsou taky super. Jsme venku, v přírodě, opejkáme špekáčky, na kameni pečeme maso, hermelíny, zeleninu, burgery, cokoliv co jen jde. Každý rok zkoušíme nějaké nové recepty a je to vždycky ňamina. A myslím si, že pečení na kameni je prostě nejlepší, takže to jenom doporučuju. 

Jezdím taky na kole, na výlety, chodím hodně do přírody, koupu se, jím zmrzlinu. Baví mě vyrábět něco doma, ať už zmrzliny, marmelády, koláče, něco nového, co jsem ještě nezkoušela. Baví mě nosit šaty a sukně. Baví mě, že nemusím všechno tolik řešit a můžu být svobodná a volná. Baví mě to, že můžu cestovat a plánovat cesty, plnit si sny, číst si knížky a časopisy, vymýšlet nové projekty. Mám ráda to, že můžu jen tak ležet a poslouchat muziku, na nic nemyslet, jen poslouchat, prozpěvovat si a být. Miluju to, že můžu být týden na chalupě, odříznutá na chvíli od reality a od lidí. Být v přírodě, odpočinout si, dělat jen to, co já chci, být uvolněná, nemít starosti, uspořádat si myšlenky.

Léto mě prostě baví, až na pár věcí, ale ty se snažím moc nevnímat. Užívejte léta a buďte šťastní.


S láskou Barča 


2. července 2016

ZE ŽIVOTA KANCELÁŘSKÉ KRYSY #3


Jsme v kanclu čtyři ženský. Občas je nás tu i pět. Ženský, který fungujou cyklicky. To znamená velký změny nálad. A teď si představte, že se každá z nás nachází v jiný fázi cyklu. Takže každá má úplně jinou náladu. 

Jedna je naštvaná, je to protiva. Už jenom její pohled říká - nemluvte na mě, nesnášim vás. Mračí se, má hlubokou vrásku mezi obočím, ramena skleslá, hlasitě ťuká do počítače, ten zvuk je ohlušující. Všichni okolo ní chodí po špičkách, ze strachu se na ní radši ani nepodívají a nemluví na ni. Protože kdyby do ní někdo jenom trochu šťouchnul rozletí se na milion kusů.

Potom tady máme úplný opak. Smíška. Úsměv od ucha k uchu. Již ráno při příchodu do práce všechny mile zdraví a všem přeje krásný den. Směje se tak, že jsou vidět všechny zuby. Kolem sebe má velký oblak pozitivní energie. A protože není žádný sobec, tu energii s radostí dává dál. Pro protivu z prvního případu je to nesnesitelné, protože ona je dobrou náladu vůbec nechápe a tak do smíška občas i rejpne. Ale smíškovi je to jedno, ať si rejpe. Smíšek má výbornou náladu a nenechá si jí ničím a nikým zkazit.
Dalším případem je nálada "Je mi všechno jedno", tudíž bohém. Vedení si vymyslí nový předpisy, je jí to fuk. Chodí nepříjemní klienti, řvou na ní a dokonce vyhrožujou, že si na ní budou stěžovat. Tsss, je to fuk, všechno. Klidně ať si všichni stěžujou, ať se staví na hlavy, jí to v žádným případě nerozhodí. Protivu je nálada samozřejmě vytáčí do nejvyšších obrátek. Nechápe, jak může být bohém v klidu, když ona je ze všeho tak na nervy. Ale smíšek, ten ve všem jenom podporuje. Směje se na ní a ukazuje palec nahoru.

No a potom tu máme pracanta. Ano, je zapálená do práce, tak, že se až z hlavy kouří. Kouří se i z klávesnice, jak do ní zběsile ťuká. Honí termíny, lidem vysvětluje věci tak rychle, že nikdo nerozumí a po budově běhá sem a tam rychlostí blesku. Protiva k ní má trochu sympatie, protože obdivuje to pracovní nasazení. Smíšek, ten se jenom směje a říká , aby radši zvolnila jinak už na tváři nikdy nenaskočí úsměv, protože se z toho zblázní. A bohém? Ten nad tím vším jenom mávne rukou.

A uhodnete, která z nich jsem já? Jsem všechny dohromady, jsem totiž ženská, který se neustále mění nálady a tak jsem chvíli veselá, chvíli naštvaná, chvíli je mi všechno jedno a chvíli jsem neskutečně zapálená do práce. Ano, mezi dalšíma třema ženskejma je to někdy fakt náročný. Ale ženský byly, jsou a budou vždycky strašně náladoví, takže si člověk musí zvyknout.

28. června 2016

MŮJ JÓGOVÝ TÝDEN


Můj minulý týden se nesl opravdu v jógovém duchu. V úterý nás přivítal letní slunovrat a zároveň byl Mezinárodní den jógy a v sobotu mohli jógu oslavit všichni jogíni na akci Reebok Fitness Sensation v Praze. Já samozřejmě nemohla ani u jednoho chybět.

Jsem jógový nadšenec, a jelikož jsem už mnohokrát četla o 108 pozdravech slunci, zvlášť o cvičení na letní slunovrat, o jejich významu, o významu čísla 108, atd., rozhodla jsem se, že to letos zkusím. V některých materiálech jsem četla, že se to dá zacvičit zhruba za hodinku a půl. No, nejsem žádný blázen a znám svoje možnosti, takže jsem si na to vyhradila celý den a vzala si dovču. Ráno jsem vstávala už v šest s rýmou a zimnicí. Zpočátku jsem byla naštvaná. Řekla jsem si ale, že se nedám. Zabalila jsem se na gauči do deky, dala si horký čaj, vydatnou snídani a opravdu se mi udělalo dobře. Možná k tomu napomohla i moje pozitivní mysl a chtíč. Rozbalila jsem svojí jógamatku, pustila si surja namarkar mantru aneb mantru k pozdravům slunci a začala jsem.
Prvních deset kol bylo úžasných. Už od rána bylo zataženo a pršelo, ale při těch prvních deseti kolech pozdravů se rozsvítilo sluníčko. Jakoby mi samo říkalo, že jsem udělala dobře, že jsem se odhodlala cvičit, že jsem se rozhodla přivítat léto, slunce, ale i připravit samu sebe na toto roční období. Sluníčko mi dávalo pocit, že to všechno má takhle být, že je to tak správně. Dalších deset kol jsem spíše protančila. Mantra sama o sobě mě k tomu vedla a tak byly mé další pozdravy protančené a celkově hlouběji procítěné. Bylo to super. Ke třicítce to ale už začalo být opravdu náročné, bolely mě ruce, nohy, padla na mě hrozná únava. Dala jsem si tedy pauzu, nasvačila se a chvíli odpočinula. Nabrala jsem dech a dalších deset kol bylo lepších, za to těch dalších deset jsem byla už opravdu vyčerpaná a ruce i nohy se mi klepaly. V hlavě jsem měla najednou těžko, protože proti sobě bojovalo moje ego, které říkalo: "Nejsi ani v půlce, si bábovka, musíš to dát, opři se do toho" a naproti tomu tu byly moje opravdové pocity, které mi sdělovaly: "Už nemůžeš, ale to nevadí, odpočiň si, i tak jsi dobrá, buď na sebe pyšná, jestli budeš pokračovat akorát si ublížíš." Chvíli se ve mě tyhle smíšené pocity prolínaly, ale nakonec vyhrál zdravý rozum. Pak mi to ale nedalo a udělala jsem ještě čtyři kola pozdravů, abych měla odcvičíno 54 kol, tedy přesně půlku z původních 108. Totálně vyčerpaná jsem si šla uvařit vydatný oběd. Po obědě jsem se zabalila na gauči do deky a skoro 5 hodin spala, ano, až tak mě to vyřídilo. Ale moje tělo si o to samo řeklo a potřebovalo nabrat síly. Potom jsem zhruba další dva dny byla opravdu hodně unavená. 
Ve čtvrtek jsem se potom dozvěděla, že jsem vyhrála lístky na Yoga Party Night od Reeboku. Samozřejmě jsem jela. Akce se konala v sobotu večer v Sasazu v Praze. Překvapilo mě, že tam bylo tak málo lidí. Nebyla plná ani půlka sálu. První lekce byla fajn, předcvičovala Sanna Yogini z Bali, která byla veselá a jóga byla náročností tak akorát pro mě. Druhou lekci vedly dvě Slovenky, Michaela Hluchová a Adriana Seidler. Odcvičila jsem zhruba půlku lekce a druhou půlku jsem odpočívala. Lekce byla celkem náročná na ruce a moje vyčerpání z úterka se projevilo, tak jsem raději odpočívala a dobře jsem udělala, protože další lekce byla opravdu energická. Byla to lekce Trance DJ Dance, kterou vedla Markéta Faustová. Začínaly jsme pomalu s jemným, rytmickým protahováním těla, pomalu jsme rozdmýchávaly náš vnitřní oheň do rytmu hudby, až hudba sílila a my tancovaly opravdu intenzivně a spontánně po celém sále. Ze všech tekl pot. Bylo to zároveň vyčerpávající a zároveň mě to hrozně dobilo energií, rozdmýchalo to můj vnitřní oheň a já se cítila naplněná. Pro mě to byla určitá forma meditace v tanci. Z Markéty vyzařovala nádherná přirozenost, spontánnost a živočišnost. A musím říct, že to byla jedna z nejlepších lekcí jógy, jakou jsem kdy zažila. Bylo to něco úplně nového a moc příjemného. Myslím si, že kdo nezažije, nepochopí. Na závěr programu byla meditace "Be More Human", kterou vedl Vašek Krejčík a Zuzka Klingerová. Bylo to hezké závěrečné zklidnění po předchozím dovádění. 

Po tomhle náročním týdnu mě bolí úplně všechno, jsem unavená a vyčerpaná. Jsem zvyklá cvičit jógu několikrát do týdne, ale ne tak intenzivně a stále se považuji za začátečníka. Přes to všechno jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla, i přes tu bolest všech svalů v mém těle. Člověk se holt musí umět pochválit. A já tu energii zase doplním. Bylo to skvělé a určitě nelituju, že jsem do toho šla.


S láskou Barča


20. června 2016

BUĎ A NEBO


Původně jsem dneska chtěla psát článek o snech a o tom, že je důležité si sny plnit. Už jsem měla článek rozpracovaný asi ve třech verzích, ale nemohla jsem se hnout z místa a dát tomu konečný tvar. A jak nad tím vším tak přemýšlím, říkám si, zda všechny ty sny pochází opravdu z mé hlavy. Možná, že nám tenhle svět jenom něco předkládá a nenápadně nám cpe do hlavy věci, který my vlastně vůbec nechceme. 

Jasně, podívejte se kolem sebe. Na každým rohu máte vzor toho, jak byste měli žít. Je to všude, v televizi, na internetu, na billboardech, v ulicích i v lidských hlavách. Jsme naprogramovaní. Ano, možná si přebírám slova ze Čtyř dohod, ale tohle slovo mi teď vytanulo na mysli a nemůžu ho dostat z hlavy. Všude máte vzory toho, jak byste se měli oblíkat, jakou kosmetiku byste měli používat, co byste měli číst, kam byste měli jezdit na dovolený, jaký byste si měli kupovat auta, stavět si domy, brát si hypotéky, mít milion pojištění na svůj vlastní život i na všechny věci, který vlastníte. A já si říkám - Opravdu to jsme my? Nežijeme náhodou jenom v nějaké iluzi? 

Na začátku každého roku jsem vždycky nadšená do plánování aktivit na celý rok. V březnu a v dubnu už mě popadá panika, že si musím naplánovat léto do nejmenšího detailu. Kam pojedu, s kým pojedu, co budu dělat. Mám obrovský pocit, že musím někam vyjet, protože přece všichni okolo mě někam jezdí, lítají k moři, lítají do hor, kamkoli. Vždycky si říkám, že je to tak správně, tak to má být, musím někam letos zase vyjet. V hlavě mám uložený hlavně to, že si to musím pořádně užít, abych měla úžasný vzpomínky. A tak jsem to takhle celý léta dělala. Koukala jsem na internet, jaká blogerka a jaká youtuberka byla kde na dovolený. Koukala jsem na televizi, které celebrity letos kde byli. Koukala jsem na facebook, na to, kam mí známý letos jeli, kam cestovali, kde si užívali. Poslouchala jsem příběhy mých kamarádů a lidí v mém okolí, kde byli na dovolené, jak si to užili. A když já jsem řekla, že letos nic moc neplánujeme, všichni na mě nevěřícně koukali a ptali se - To jako vážně? A tak jsem potajmu na poslední chvíli vždycky plánovala, toužila a přála si, abych něco tak skvělého taky zažila. A v hlavě jsem měla naprogramováno, že je to takhle správně.
No a před pár týdny se všechno změnilo. V březnu a dubnu jsem ještě plánovala kam bysme mohli jet, hlavně abysme si to pořádně užili. A teď? Teď už neplánujeme. S mým milým jsme před čtrnácti dny seděli na zahrádce a oba jsme se shodli na tom, že se nám letos nikam moc nechce. Že budeme čas trávit radši na zahrádce, na chalupě. Budeme si dělat hezký chvilky jenom my dva, příroda bude kolem nás a bude nám krásně. Nepotřebujeme k tomu žádný Colosseum, Eiffelovku ani Buckinghamskej palác. Stačí nám k tomu láska a vědomí toho, že se můžeme mít dobře jen tak a společný čas si užít v naprostý jednoduchosti. A jak je známo v jednoduchosti je krása.

A takhle je to ve spoustě věcí. Buďme sami sebou a opravdu se zamysleme nad tím, co my chceme, co nám dělá dobře, co nás dělá šťastnými. A třeba přijdete na to, že nepotřebujete jezdit na drahý dovolený, kupovat si kosmetiku, kterou všichni všude propagujou, nepotřebujete se vytahovat kolik vyděláváte, ani kolik za co utrácíte. Buďte to vy. Vymažte si z hlavy to naprogramování okolního světa a zamyslete se nad tím, kdo opravdu jste a co opravdu chcete. Já sama, na tom taky pracuju a docela se mi daří. Všechno nejde hned, ale snaha se vždycky cení.


S láskou Barča 


11. června 2016

PŘÍBĚH O OLIVII A JEJÍM SNU


Olivie měla jako malé dítě typické představy o svém budoucím povolání. Chtěla být zpěvačkou, herečkou, později veterinářkou. Když se rozhodovala, na jakou střední školu má jít, nevěděla. Zamýšlela se tedy nad tím, co jí baví. Milovala vaření, bavily jí jazyky a tak se rozhodla pro hotelovou školu. Při studiu stále přemýšlela, jestli udělala dobře. Škola jí nijak zvlášť nenaplňovala. Často snívala o tom, co bude v budoucnu dělat. A tak si vysnila obrovský sen. Vždycky chtěla cestovat, poznávat nová místa, nové lidi. Rozhodla se, že po maturitě hned odjede do ciziny. Měla to celé promyšlené. Odjede, nechá se zaměstnat jako pokojská v nějakém luxusním hotelu, sbalí nějakého boháče, který bude vlastnit síť hotelů po celé Evropě a bude cestovat, nakupovat, poznávat památky, lidi i všechny hotely svého milého a už nikdy nebude muset pracovat. Bude si jen užívat. Tak moc té své představě věřila a žádné neúspěchy si nepřipouštěla. Rodina a přátelé okolo ní si jen klepali na čelo a vymlouvali jí to. Ale Olivie se nenechala zvyklat názory ostatních a svému snu stoprocentně věřila.


Po úspěšně vykonané maturitě se ihned sbalila a odletěla do Londýna. Prvních pár týdnů bydlela u své tety, která tam žila, než si našla práci. Olivie měla štěstí, že uměla perfektně anglicky a tak dostala práci v recepci v jednom z menších hotelů na okraji Londýna. Byl to sice malý hotel, za to velmi útulný a panovala tam opravdu rodinná atmosféra. Majitelem byl pohledný asi třicetiletý muž, jmenoval se Mark. Olivie ho moc obdivovala, za to že v tak mladém věku řídí hotel. Divila se, že takový sympatický mladík nemá ženu a děti. Byl to workoholik a v hotelu trávil veškerý svůj čas. Často se zastavil na recepci u Olivie s kávou a rád si s ní povídal. Rád poslouchal, když Olivie vyprávěla o svojí zemi. Trávili spolu víc a víc času, jiskry mezi nimi létali a tak se mezi nimi pomalu budoval vztah. Chodili na večeře do luxusních restaurací, na romantické procházky kolem řeky, drželi se za ruce, líbali se a tak se k němu Olivie brzy nastěhovala. Mark bydlel nedaleko svého hotelu v krásném kamenném domečku. Během večerů, kdy si dlouho do noci povídali Olivie zjistila, že Mark vlastní i jiné hotely po Evropě, ne jen v Londýně a tak v ní začala růst touha. Touha po jejím snu, který se pomalu stával skutečností. Chtěla cestovat a vidět všechny ty nádherné hotely a všechny ty nádherné země s jejich historií a duchem. Přestala pracovat, sbalila si všechny svoje věci a začala cestovat s Markem. Věděla, že s Markem bude dobře finančně zajištěná a taky věděla, že Mark je do ní blázen a tak se nemusela ničeho bát.
Chvíli byli v Berlíně, chvíli v Amsterdamu, potom zavítali do Bernu, Paříže a Říma, kde se po ročním cestování rozhodli vzít. Byla to svatba malá, spontánní a krásná. Nakonec se zase zpátky vrátili do Londýna, kde žili šťastně. Aspoň tak se to na první pohled zdálo. Mark stále víc a víc pracoval a byl s Olivií míň a míň. Olivie se snažila nějak zabavit a tak cestovala po Anglii, chodila s kamarádkami na kafe, na obědy, na večeře, chodila na nákupy. Nakupovala opravdu často a tak se jí oblečení už nemohlo vejít do skříní. A i přesto, že se na první pohled mohlo zdát, že žije snový život, cítila se strašně sama. Když se to snažila říct Markovi, vždycky se pohádali. Říkal jí, že má první poslední a že nechápe co by ještě chtěla. Ale ona jen chtěla lásku a něčí pozornost. Pomalu si začala uvědomovat, že to prvotní pozlátko jejího velkého snu dávno zmizelo a že chce něco úplně jiného. Po dlouhých měsících trápení, se nakonec rozhodla, že se sbalí a vrátí se zpět do Čech. A k jejímu překvapení jí to její manžel ani nerozmlouval.

S velkou prázdnou dírou v sobě se odstěhovala a bohužel se musela vrátit zpátky do domova k rodičům. Dlouho tam ale nebyla, našla si práci opět jako recepční a odstěhovala se. Vždycky byla radši sama. Byla nešťastná, zklamaná a nevěděla kterým směrem se má v životě ubírat dál. Po několika týdnech smutku se rozhodla, že na sobě začne pracovat, že nebude raději moc snít a plánovat a nechá vše v životě přirozeně plynout. Věnovala se sobě, našla si spoustu koníčků a začínala nabírat nový dech. V hotelu, kde nyní pracovala potkala svého bývalého spolužáka, který zde pracoval jako údržbář. Petr byl moc hodný a milý. Několikrát na něj vzpomínala. Usmívali se na sebe, povídali si, sbližovali se. A Olivie si začala budovat nový vztah, snad už upřímný, bez žádných snů a představ. A hlavně byla konečně upřímná sama k sobě.


© Barbora Soul
Maira Gall